Super Rally 2010 Řecko

SUPER RALLY 2010
20.-24.5. 2010, Patras – Řecko

Vážení harleyáci, je to tady, přišel nám měsíc květen a to je čas pro největší akci každoročně pořádanou některým H-D clubem, který je členem Evropské federace H-DC. Pořádání Super rally pro rok 2010 bylo přiklepnuto Řecku a tedy konkrétně se jedná o H-DC Hellas, který má kolem 300 členů po celém Řecku. Pořádající vsadili kartu na jejich krásné moře a tak vybrali pro sraz přímořské město Patras, které se rozprostírá na severozápadě Peloponéského poloostrova.
Jelikož jsme nechtěli nic ponechat náhodě, tak náš klub naplánoval cestu do Patry již v loňském roce abychom zde občíhli situaci a zamluvili si některý z mnoha penzionů poblíž srazu. Zde se po telefonické dohodě s námi sešel hlavní manažér Super rally, který nás provedl místy kde se bude akce konat a přislíbil pomoc při rezervaci vybraného penzionu za slušnou cenu.
Na Santa Claus Party 2009 jsme zaplatili našemu pokladníkovi Ivošovi objednané noclehy v Hotelu Delfini a taky kajuty na trajektu, kterým byla zvolena cesta zpět. Po té co se na jízdu přihlásili taky někteří friendi hogáci, bylo jasné, že nemůžeme jet společně a je nutno se rozdělit nejméně na dvě skupiny. To se taky stalo a první skupina pod vedením Ivoše Brůži si zvolila cestu přes Bulharskou Sofii do Tureckého Istanbulu. Já jsem se přidal k druhé skupině, kterou vedl Viktor Šorf a cestu jsme si zvolili se zastávkami v Srbském Bělehradě, Sofii a v Řecké Katarině, kde jsme se měli setkat s tureckou skupinou a po společném přenocování se vydat na jih Řecka do města Patras na Super rally.
Naše skupina tvořená sedmi kusy Harley-Davidson měla společný sraz během víkendu ve Znojmě u Zdenála na hradě odkud byl v pondělí ráno 17. května domluvený společný odjezd. I když nakonec Zdenálovi zdravotní problémy nedovolily se celé akce účastnit, tak přesto nám nocleh na jeho hradě poskytl a umožnil tak společný odjezd za což mu dodatečně dík !
Je tedy neděle 16. května odpoledne a já vyrážím na svém hádéčku při teplotě 8 stupňů celsia do více jak 200 km vzdáleného Znojma, navlečený do nepromoků, protože po celou cestu jsem byl doprovázen hustým deštěm. To nám to začíná !
Jak už to tak bývá po příjezdu do cíle déšť ustal a po natankování jsem se vydal k hradu. Přes okno do chodby vidím zamčené motorky a nikde nikdo.
Volám tedy Viktora a dozvídám se, že jsou bůhvíkde a neví kdy přijedou. Přišel za mnou správce hradu Michal, který mě ubytoval a potom jsem vyrazil do města na nějakou tu večeři a pivko. Nasycený a napitý jsem se vrátil na místo činu někdy kolem 21.30 hod. a světe div se, zase nikde nikdo. Volám opět Viktora a ten mi říká, že se už vracejí a mám počkat přes cestu naproti u benzínky a bude porada. Za chvíli opravdu přijeli a po domluvě v kolik vyrazíme, jakou rychlostí a v jakém pořadí pojedeme, odpověděl Ruda Záhora alias Randolf, že druhý za Viktorem, který to povede ať jede ten, kdo je slabší a moc se necítí. Vše bylo jasné a mohli jsme se vydat ulehnout a vyspat se na cestu do Bělehradu.
Odjezd byl stanoven na 8.00 hod. a Rudovi Záhorovi, který řekl, že v pohodě, jsme zrovna moc nevěřili ale překvapil a vstal.
Dle předpovědi mělo každý den pršet a to se nám splnilo. Tedy hned ze startu jsme se nasoukali do nepromoků a po té co nám Randolf suše oznámil, že pojede za Viktorem druhý jsme se mohli vydat na cestu. Zatím to byla sem tam nějaká ta kapka a po zakoupení rakouské dálniční známky jsme překročili hranici a fičeli nejkratší cestou na dálnici směr Budapešť. Cesta nám ubíhala vcelku dobře, zatím bylo sucho a tak jsme drželi tachometr stále na 130 km/h. Pořadí Viktor, Randolf, Diesel, Mazi, Gery, já a Ruda Šoula. Jak už to v koloně bývá, my dva s Rudou na konci jsme museli často dotahovat a svištět, tak 140-150 km/h.
Rakousko jsme měli za sebou a na Maďarské hranici jsme se vřítili do budky, kde jsme si zaplatili 4 EUR za plánovaný průjezd Maďarskem po dálnici. Všichni připravení a mohli jsme vyrazit. Uplynuly asi 3 minuty jízdy a spustil se pořádný liják. Kombinace déšť a 7 stupňů Celsia nás donutila snížit rychlost na 100-110 km/h. Nutné zastávky pro tankování se pokaždé protáhli o konzumaci teplých nápojů. Déšť a sedmistupňová zima nás provázela celým Maďarskem. Srbskou hranicí končí “ šenghen “ a tak jsme museli šáhnout do kapes a vytáhnout pasy. Průjezd přes celnici byl vcelku rychlí a tak nám nic nebránilo táhnout dál na Bělehrad. Srbové už nemají dálniční známky na které jsme zvyklí a tak tady začíná nepříjemná otrava platit mýtné na mýtných branách. S blížícím se Bělehradem déšť pozvolna ustával a provoz houstl. Projeli jsme předměstí a vlítli rovnou do zácpy. Asi po 20-ti minutovém proplétání mezi auty jsme se dostali k hotelu Bělehrad, kde jsme měli naplánovaný nocleh. Minulý rok, jsme měli motorky na placeném parkovišti před hotelem ale letos to z nějakého důvodu nešlo a tak nás poslali do nedaleké podzemní garáže. Takže zaparkovat, ubytovat, osprchovat a rychle do hotelové restaurace na pivo. Potom večeře a zase pivo. Pěkný program večera. Po x-tem pivu již někteří dřímali, tak jsme se rozhodli zaplatit. Postarší barman se málem osypal, když jsme všichni vytáhli platební karty. Věděl, že žáden tringelt nebude !
Druhého dne, tedy v úterý ráno následovala dobrá snídaně formou švédského stolu v hotelové restauraci. Pak rychle zabalit, naložit či uložit do motorky, vymotat se nejkratší cestou z Bělehradu a nabrat kurz Bulharsko, konkrétně hlavní město Sofie.
Během placení na recepci začíná opět lehce mrholit a tak si oblékáme již silně neoblíbené nepromoky. Při zmíněném oblékání bublají nastartované motory a řve na celé kolo skupina Kabát z reproduktorů Rudy Šouly. Myslím, že zde přihlížející zaměstnanci hotelu se těšili až odjedeme. Pořadí v naší koloně se ustálilo stejně jako předešlého dne, tedy Randolf na druhém místě a tak můžeme vyrazit. Cesta nám pomalinku a jistě ubíhá, občas pár kapek, teplo vypadá jinak. Slunce jsem viděl naposledy doma !
Asi 50 km před Bulharskou hranicí jsme zastavili na oběd před restaurací u cesty. Když jsme odložili helmy, svlékli bundy a udělali si trošku pohodlí, zjistili jsme záhy, že v restauraci je větší zima než venku. Teplá polévka to tedy jistí. U příležitosti této zastávky jsme si chtěli taky ulevit. Když jsem šel na WC, které mělo extra vchod zvenku, byl to šok ! Vykachlíčkované úzké kotce na šířku ramen a uprostřed podlahy díry o průměru asi 10 cm. Tak tam bych se nikdy netrefil abych potom zůstal čistý, suchý, nepotřísněný … Myšlenku na nějakou potřebu jsem rychle zahnal a šel zpět za ostatními. Zaplatili jsme a pokračovali v jízdě pronásledovaní černými mraky. Průjezd Bulharskou hranicí proběhl hladce a po skupinové fotce pod cedulí psanou azbukou ( asi Bulgarija ) jsme frčeli do vnitrozemí. Sofie je vcelku blízko hranice, tak už to máme kousek. Hotel jsme měli objednaný v centru, tak bylo nutno se prokousat špinavým předměstím, které tvořili polozřícené chýše zřejmě cikánů, pak následovaly šedivé paneláky, které známe u nás z dob totality a následně centrum města. Cestou jsme projížděli spoustu křižovatek, kde na každé červené dal Ruda Šoula místním poznat co je to skupina Kabát.
Viktorova navigace nás přivedla až před náš hotel s názvem Gloria Palace Hotel a následovalo ubytování, kde se v recepci již naplno začaly projevovat spory Randolfa s Mazim, kdy se hádali, kdo že to z nich vlastně chrápe hlasitěji a tím budí toho druhého.
Problémy se podařilo dočasně vyřešit a po teplé koupeli jsme mohli vyrazit na prohlídku města.
Touha po točeném pivu nás hnala sem a tam až jsme našli nějakou pizzerii, kde točili. Tak jsme usedli. Po prvním škopku jsme byli upozornění, že již nečepují a tak jsme v Bulharské metropoli pili lahvový Staropramen. Cestou na hotel jsme o kousek dál viděli přes výlohu restaurace, že tam podle nápisu na pípě točí Starobrno. Co se dá dělat, čas již pokročil a my jsme už měli nejvyšší čas jít ulehnou a načerpat nové síly na další den, kdy naším cílem bylo Řecké město Kateríni, nedaleko Soluně. Ještě jsme si museli posunout naše hodinky na Řecký čas, tedy o jednu hodinu napřed.
Probudili jsme se do pochmurného středečního rána a tak po snídani jsme se pro jistotu opět nasoukali do nepromoků a mohli se vydat směr Řecko.
Ještě se dívám na pořadí ve kterém vyjíždíme. Druhé místo obsadil Randolf, tak tedy je vše v pořádku a můžeme vyrazit. Jakmile jsme vyjeli z hotelového parkoviště na hlavní, začali zamnou řvát Kabáti. Ruda jezdil vždy zamnou, tedy poslední.
Cesta vydlážděná žulovými kostkami připomínala spíš tankodrom, kde do velkých děr byly nacpané staré pneumatiky aby v nich někdo neutrhl kolo svého auta či motorky.
Začalo mrholit a tak jsme museli zvýšit ostražitost při jízdě a hlavně při brzdění na hladkých kostkách, které značně klouzaly. Během nutné zastávky pro natankování přestalo mrholit a tak nám už nic nebránilo v jízdě, přidat plyn a řítit se k naplánovanému cíli, kde by už dle předpovědi mělo být teplo a sucho.
A opravdu s blížící se Řeckou hranicí ubývalo mraků a slunce začínalo slušně hřát. Bulharský i Řecký celník nic nenamítal a tak jsme během chvilky přejeli hranici a nás čekalo prvních asi 50 km řeckých silnic, kde díru střídal hrb a hrb střídala díra.
Blížila se první brána a po zaplacení mýtného jsme už svištěli 130 km/h po slušné dálnici.
Zanedlouho jsme se přehoupli přes kopec a nám se tak naskytl první pohled na moře a přímořské město Thessaloníki, česky Soluň. Město jsme podle plánu jen míjeli ale palivoměry našich strojů hlásili málo benzínu a tak bylo nutné zastavit a natankovat. Zastávku na čerpačce, kterou jsme již znali z loňského roku jsme využili k odložení teplého prádla a dál pokračovali konečně polehku, tak jak se na cestu po Řecku sluší a patří. Bože, to byla úleva.
Nějakých 50 km do Kateríni uběhlo rychle a ubytování jsme si dohodli v tom samém hotelu na kraji města jako vloni ale tentokrát jsme zvolili pro změnu bungalovy s přilehlým bazénem.
Po dohodě s recepčním jsme se vydali nejdřív do centra na jídlo. Po zaparkování na malém náměstí jsme obsadili prázdnou restauraci s posezením na pláži s výhledem na moře. Dobré jídlo a točené pivo. Konečně.
Nasycení jsme se pomalinku šourali k motorkám, které na místě samozřejmě vzbudili údiv. Aby si nás všichni kolemjdoucí všimli, pustil Ruda Šoula na plné pecky Kabát.
Po návratu do hotelu jsme na recepci dostali klíče od našich bungalovů a konečně jsme se mohli převlíknout.
Chůze podél bazénu, to byla pro některé z nás výzva a tak po ubytování jsme se nasoukali do plavek a naskákali do ledové vody. Tam se moc dlouho vydržet nedalo a tak po osušení jsme si nakoupili láhvové pivo v hotelové restauraci a seděli před bungalovem čekajíc na Tureckou partu. Po nějaké hodině či dvou, bylo slyšet bublání blížících se motorek. Ano, byli to naši Turci. Po pozdravení a poplácání se po zádech, umaštění a upocení si šli pro klíče od jejich bungalovů. Umytí a osprchovaní jsme se vydali společně na motorkách zpět do centra Kateríni, tentokrát na večeři. Bez nějakého hledání usedáme do stejné restaurace na pláži a pak jsme jedli, pili, hodovali.
Čas pokročil, blížila se půlnoc a tak po návratu se už moc neřešilo a šlo se spát. Zítra je taky den. Jen Randolf si chvíli stěžoval, že se s tím Mazim opravdu ale opravdu nedá spát. Nikdo ho neposlouchal.
Druhého dne ráno jsme v restauraci snědli ne moc dobrou snídani a poté zabalili, zaplatili a odjeli. Ale první se ujišťuji, kde že je náš Ruda Záhora. Randolf opět zaujal svou druhou pozici za Viktorem a tak nám už nic nebrání vydat se směr jih do města Patra, kde už tohoto dne je první zahajovací den Super rally. Zvolili jsme si cestu středozemím, která vede přes hory a tím je zajímavější.
První mýtná brána a zjišťujeme, že Turecká skupina je neznámo kde a později se od nás trhli i Fugas s Mazim, tak tedy pokračujeme dál ve stejném složení jako z domova.
Na tento den vyhlásili Řekové generální stávku a my jen doufali aby fungovali benzínové stanice. Někde v polovině cesty jsme začali mít potřebu tankovat a tak jsme vyhlíželi kdy bude značka benzínka. Za nedlouho jsme značku viděli a tak tedy natankujeme. A byl problém na světě. Pumpaři stávkovali ! Jeli jsme tedy značně znepokojení dál. Kilometr za kilometrem ubíhal a pumpa nikde. Najednou Diesel zastavuje, že má ručičku palivoměru na nule. Nedá se nic dělat, jedeme dál. Ujeli jsme možná 500 metrů a jeho stroj párkrát škubnul a Diesel zvedá ruku, že je na suchu ! A jsme v koncích. Nejhorší na tom bylo, že i my ostatní jsme měli poslední zbytek benzínu na nějakých 40 až 50 km a kolem nás byla jenom poušť a skály. Tak a co teď ? Někdo měl poloprázdnou flašku koly a starý lišák Randolf vyhrabal z brašny kousek hadičky. Diesel si tedy vycucl 0,5 litru benzínu od Viktora, který ho údajně z nás všech měl nejvíc a jelo se dál. Viktorova navigace hlásila, že k nejbližší pumpě musíme sjet z dálnice. Tak jsme učinili ale cesta se zužovala čím dál víc až jsme se motali někde u lesa, kde cesta končila. To už jsem začínal propadat panice, protože jsem měl ručičku palivoměru skoro na nule. Tak jsme jeli kousek zpátky, podjeli dálnici a jeli úzkou, prašnou cestou neznámo kam. Asi po kilometru nebo dvou se před námi objevila malá benzínka, kde několik Finů tankovalo benzín do svých starých haryků. Majitel zdejší pumpy stávky asi využil, protože cena za litr benzínu byla hodně vysoká. Ale myslím, že nám to v tu chvíli nikomu ani moc nevadilo.
Takže nádrže byly plné a my jsme se konečně mohli v klidu napojit na nedalekou dálnici a uhánět směr Patra. Počasí bylo nádherné i když hlásili, že v Patře má někdy kolem páté až šesté hodiny odpoledne pršet. Tak uvidíme. Na dálnici už bylo znát, že se na jihu něco děje, protože tím směrem jely spousty motorkářů na Harley-Davidson s barvami svých klubů na zádech a to z celé Evropy. Chvílemi, když se rychlost jízdy snížila, jsem dojel a předjel Randolfa. Ten se nechtěl své druhé pozice za Viktorem za žádnou cenu vzdát a okamžitě se snažil ze svého starého Road Kinga vyždímat co se dá ! Tak to mě bavilo, občas ho naštvat. Jinak cesta probíhala v klidu a pohodě.
V jednu chvíli se před námi otevřel pohled na širé moře a cesta se začala klikatit a kopírovat tak skaliska. Levá zatáčka střídala pravou a naopak. To jsem už věděl, že se blížíme k cíli. Asi po půlhodině byl v dáli vidět známý most, který spojuje pevninu s peloponéským poloostrovem a zároveň vede do samotné Patry. Značka avizovala, že máme 2 km k nejbližší benzínové pumpě a tak jsme se zastavili a dotankovali. To se už začaly kupit černé mraky a začaly padat první kapky deště. Naštěstí to trvalo jen několik minut a to jsme už byly před mýtnou branou na kraji mostu a hledali jsme v kapse nějaké ty drobné eura.
Tří kilometrový most jsme přefrčeli a namířili jsme si to přímo k našemu hotelu Delfini.
Převzali jsme si klíče od pokojů a dali jsme si hodinu pauzu na osprchování a vybalení věcí. Po uplynulé hodině jsme se ne všichni sešli před hotelem a na svých Harleyích jsme se vydali na nedalekou superrally.
Ve vjezdu nás hned pořádající zkasírovali. Po zaplacení 60 EUR jsme dostali igelitku a uvnitř srazový odznak, program a pásku na ruku i motorku. Jeli jsme pomalinku úzkou cestou k centru dění, vpravo na hlíně stany a vlevo kamenitá pláž a moře.
Po zaparkování jsme prošli kolem podia a mířili jsme si to k místu se stánky s občerstvením. Zmatek nastal, když jsme zjistili, že si musíme zakoupit žetony, kterých bylo asi deset druhů v různých cenách. Každý žeton byl jiné barvy a ceny, podle toho co kdo chtěl. Vystáli jsme si tedy frontu na ty kolečka a taky jsme si museli koupit za dvě éčka žeton na tzv. památeční “Glass “, tedy sklo do kterého točí pivo. Proč ne, budeme mít pěkný suvenýr. Šli jsme si tedy vyzvednout sklo abychom si mohli konečně dát točené pivo. Zklamání nastalo, když památeční sklo bylo v podobě prachsprostého plastového kelímku s potiskem.
Postavili jsme se tedy do fronty na pivo a jídlo a to už nám začalo zlehka pršet za límec. Viktor s ostatními se rozhodl jet zpátky na hotel a následně v nepromoku se vydat někam do města na kafe a možná večeři. Mně se moc nechtělo a tak jsem zůstal. A to jsem udělal dobře, protože déšť pomalinku houstl až během chvilky přešel v průtrž mračen. Bylo mi jasné, že to na hotel nemohli stihnout suší ! Slunečníky nestíhali a tak jsme se všichni účastníci akce přesunuli pod zděný přístřešek, kde jsme byli namačkaní téměř tělo na tělo. Asi po hodině a půl déšť polevil a tak jsem se vydal najít srazový stan a koupit si tričko s nášivkou. Stan jsem po chvíli našel a tady už probíhali hádky a nadávky návštěvníků směrem k prodávajícím, protože byl teprve první den akce a už nebyli některé velikosti triček. Celkem pěkné mikiny už nebyly vůbec. Prošel jsem tedy i ostatní stánky a nic moc. Věci, které jsou běžně k dostání. Měl jsem v sobě pět piv a tak jsem to raději skončil, protože jsem měl ještě před sebou cestu na Harleyi na hotel a to branou kolem pořadatelů a policajtů. Bylo kolem půl jedenácté a já se vydal totálně zablácenou cestou nazpět. Když jsem prokličkoval mezi motorkami a lidmi až před bránu, tak mě pořadatelé poslali nazpět, že to je jednosměrka a provizorní výjezd je jinde. I přesto, že bych na náš hotel skoro kamenem dohodil, nechtěl o tom ani slyšet. Říkal “ Sorry “. Nějací kolemjdoucí Češi mi říkali, že to mám marné, že striktně jednosměrku dodržují a nikoho nepustí. Během předešlého deště, který doprovázel silný vítr byla vyvrácená vstupní brána a ta zranila čtyři lidi, kteří museli být místo srazu hospitalizovaní ve zdejší nemocnici. Údajně se jednalo o zlomeniny. Tak si pořadatelé nechtěli dovolit nějaké přestupky. Musel jsem se tedy pracně otočit a jet nazpět a hledat onen zmíněný výjezd z areálu. Když jsem přijel před hotel byl můj stroj a já až po kolena jako prase celý od bláta. Přes okno hotelové restaurace jsem viděl, že tam sedí Randolf a spol. s lahváčem v ruce, tak jsem si tedy zanesl věci na pokoj, převlíkl se a pak se k nim připojil. Jak jsem si to myslel, všichni co předčasně odjeli, tak v tom lijáku pořádně zmokli. Někdy kolem půl druhé v noci jsme naší sešlost rozpustili a šli spát.
Ráno jsme se postupně potkávali v restauraci na snídani a domluvili se na individuelním programu. Tedy každý šel kam chtěl. Ti co jeli přes Istanbul zmizeli neznámo kde a většina z nás co jsme jeli přes Sofii jsme se vydali kolem jedenácté hodiny dopoledne pěšky na Superrally. Z hotelu to byl asi jeden kilometr. Počasí bylo pěkné, slunce hřálo. Po kontrole pořadatele našich pásek na rukou jsme šli zmíněnou bahnitou cestou a pohled to byl žalostný. Stany, motorky a lidi samotní doslova ponoření v blátě. Kde se člověk podíval, jen samé bláto. Ten kdo postavil stan na kamenité pláži byl šťastný člověk. A ten kdo měl hotel jako my byl nejšťastnější člověk. Kdo chtěl ze stanu nebo do stanu musel se brodit bahništěm. V jednu chvíli jsme viděli jak buldozer, který přijel horní mazlavou vrstvu bláta mezi stany a toi budkami seškrábnout, během chvilky zapadl a nemohl ani tam ani zpátky. Tož to chlapi nezvládli. Celé odpoledne jsme zde strávili popíjením piva a procházením mezi jednotlivými stánky s oblečením a nejrůznějšími motorkářskými tretkami.
Jelikož program byl zde vpodstatě nulový, tak jsme se kolem čtvrté nebo páté hodiny vydali zpět na hotel. Domluvili jsme se, že si dáme nějakou tu hodinu odpočinek a v sedm hodin se sejdeme na recepci a půjdeme do nedaleké restaurace na večeři.
Tak se taky stalo a navštívili jsme nejbližší restauraci, kde jsme několikrát jedli i v loňském roce.
Po návratu do hotelu šel Viktor a spol. na přání Randolfa pomoct mu vystěhovat jeho postel na balkon, kde že se chce konečně v klidu vyspat, protože s Mazim to údajně nejde.
Sobotní den odstartovala jak jinak než snídaně. Jídlo a pití jako každý den beze změny.
Sobota se nesla opět v duchu předešlého dne, tedy každý si dělal co chtěl, takže někteří se šli koupat k moři, někteří se jeli někam projet a zbytek jsme se šli zase kouknout na superrally, co že se tam bude dít dnes.
Dnešního dne měla dorazit druhá várka mikin a dotisk triček chybějících velikostí. Tak jsme to šli zkusit. Zboží bylo již v prodeji, což dokazoval rozvášněný dav před stanem, kdy jeden řval přes druhého na prodávající, jakou že to chce velikost.
Program na podiu opět žádný, jen malé zpestření byla striptérka, která pózovala zdarma na motorkách, tak jsem si pořídil 52 fotografii. Odpoledne jsme se zvedli a zajeli si do centra města na kafe. Po návratu do hotelu jsme si dali nějaký ten oddych a pak jsme společně vyrazili na večeři. Zakotvili jsme u ověřené restaurace a dali si co hrdlo ráčí. Po večeři jsme se šourali k hotelu a na recepci už čekala recepční, s oznámením, že stou postelí na balkoně to opravdu nejde a že musí přijít zpět.
V neděli jsme si to namířili na superrally utratit či spíše vyměnit zakoupené žetony za jídlo a pivo aby nám zbytečně nezůstali. Byl celkem horký den a tak jsme se svlíkli do plavek a vykoupali se v moři. Z počátku byla voda ledová ale později už byla osvěžující.
Abychom taky udělali nějakou tu kulturní vložku, tak jsme sedli na motorky a vydali se na nedaleký hrad, který by měl být někde na kopci nad městem. Vyrazili jsme v pořadí Viktor s Renatou, Randolf, Diesel s Lihunou, já a Ruda Šoulovic. Úzké uličky a křižovatky, které vypadají jedna jako druhá, byly příčinou našeho bloudění se a tam. Parné počasí, které bylo ještě umocňováno horkem vycházejícím od motoru mezi nohami dávalo člověku pořádně zabrat a aby toho nebylo málo, tak si Ruda zamnou pustil na plné koule Kabáty. Snažil jsem se mu neustále ujíždět abych měl klid, což se mi celkem dařilo ale každá červená na semaforu mě o to víc nasr… !!!
Konečně jsme našli zříceninu hradu, udělali pár fotek a následně sjeli zpět dolů do města, kde jsme si sedli na náměstí, že si dáme pivo. Číšník nás ujišťuje, že má točené pivo, tak jsme si jej objednali. Po chvíli jsem myslel, že ho praštím, když nám přinesl láhvovou třetinku. Až jsme to vypili, tak jsem myslel, že ho praštím podruhé, když chtěl za tu třetinku 5 EUR !
Na večeři jsme šli do jiné restaurace, že zkusíme něco jiného. Když už jsme v Řecku, tak jsem si s Viktorem říkal, že dáme nějakou tu rybu. Ale jakou, v jídelníčku jsou pro nás nic neříkající názvy. Číšník nás bere do kuchyně, kde nám vytahoval z mrazáku na pult ryby ať si ukážeme, kterou chceme.
Vybrali jsme si ty největší. Bylo to taky později znát při placení, když jsem jen za rybu platil 51 EUR. No nekupte to.
V pondělí ráno jsme po snídani začali pomalinku balit, protože tímto dnem náš pobyt v Řecku končí a nejpozději v poledne musíme uvolnit pokoje. Ivoš Brůža domluvil s provozním hotelu, že si můžeme dát a zamknout věci v místnosti za recepcí, protože loď nám z nedalekého přístavu vyplouvá až v půlnoci.
Takže věci uzamčeny, klíče od pokojů vráceny a my se naposledy vydáváme na superrally, která oficiálně končí až v poledne. Lavice, stoly, slunečníky už pořadatelé skládali ale pípy stále ještě točili. Tak nám tedy nic nebránilo v konzumaci zdejšího piva značky Craft až do doby, kdy náš stůl byl poslední na place a byli jsme tak požádání abychom odešli. Přesunuli jsme se tedy na pláž a lehli si na písek pod stromy. Odpoledne jsme si šli na pivo do chládku naší hotelové restaurace. Tou dobou volal Viktorovi Mazi, že je s Fugasem na vyjížďce a má poruchu na motorce. Viktor a Randolf se tedy vydali za nimi a následně ke zdejšímu dealerovi. Tam se dozvídají, že má něco s elektřinou a že mu to tady neopraví. Po společném návratu za námi do hotelu si Mazi telefonicky zajistil odtah z přístavu v Benátkách, kde jsme měli připlout ve středu kolem osmé hodiny ranní.
Bylo pozdní odpoledne a my jsme šli na poslední zdejší večeři. Během večeře jsme si všimli auta s vlekem a na něm naložená Maziho Electra na cestě do přístavu. Kolem deváté hodiny jsme zaplatili a šli si do hotelu vyzvednout věci. Dvě hodiny před vyplutím tedy v deset večer bychom měli být připravení v přístavu na molu. Věci jsou sbaleny a Viktor s Ivošem nám rozdali lodní lístky jak na parkování motorky v podpalubí, tak na spaní v kajutě.
V přístavu po malém bloudění jsme byli připravení spolu s další hordou motorkářů ale naše loď nikde. Dočkali jsme se dvouhodinového zpoždění. Vzhledem k tomu, že z Benátek jedeme všichni na jeden zátah až domů to není nic dobrého. Loď připlula, kamiony vyjeli a my mohli najíždět. Vypadalo to jako závody, všichni tam chtěli být první. Jak v podpalubí, tak na recepci bylo neskutečné vedro. A tak rozdělování a předávání klíčů od jednotlivých kajut probíhalo chaoticky, chvílemi za doprovodu hádek.
Klíče byli rozdány a my se nechali odvést zaměstnanci lodní společnosti do svých kajut.
Nevím jak ostatní ale moje kajuta byla zařízená celkem luxusně. Jelikož můj parťák Miki musel cestu zrušit, měl jsem tak kajutu pro čtyři osoby celou jen sám pro sebe.
Vydal jsem se už ani nevím do kterého patra do restaurace za ostatními, kde točili pivo. Pivo jsme si vzali sebou a šli se podívat na záď lodi jak vyplouváme z přístavu. Po návratu do restaurace jsme dali ještě nějaké to točené a po třetí hodině ranní jsem se vydal do své sprchy a následně do postele totálně vyčerpaný.
Ráno mně nevzbudilo světlo, protože v kajutách nebyly okna ale vzbudila mě pod dveřmi linoucí se vůně míchaných vajíček se slaninou. Do deseti hodin se podávala samozřejmě za peníze snídaně.
Během dopoledne jsme se scházeli na zádi lodi u bazénu a potažmo u baru. Kolem poledne napustili bazén mořskou vodou a kdo měl zájem mohl si do ledové vody skočit. Pilo se jedno pivo za druhým a ostré slunce na otevřeném moři udělalo s některými své. Například takový Randolf se během odpoledne pořádně střískal. Ale nakonec dvě nebo tři hodinky spánku ho spravili.
Zazvonil zvonek a to byl signál, že se začíná podávat večeře. Někdo šel na večeři, někdo si šel na chvíli lehnout. K večeru jsme se zase postupně sešli na zádi u baru. Co jiného má taky na lodi člověk dělat. Slunce zapadalo a začalo se stmívat. Během večera panovala dobrá, přátelská nálada. K půlnoci se začali jednotlivci vytrácet za účelem spánku. Odebral jsem se tedy i já, protože jsem měl následujícího dne před sebou 900 km cesty.
Ještě bylo nutné si posunout hodinky o hodinu zpět na náš středoevropský čas.
Ráno mě opět vzbudila vůně míchaných vajíček a tak jsem se oblékl a šel na ty vajíčka.
Jelikož loď měla zpoždění, tak nemělo cenu nějak spěchat. Připluli jsme do Benátek a jen samotné proplouvání mezi moly až k tomu cílovému včetně zakotvení trvalo minimálně hodinu. Vzali jsme si věci a šli jsme k výtahu a čekali až nás svezou do podpalubí k motorkám. Tady bylo neskutečné vedro a trvalo to asi půl hodiny než výtah uvedli do provozu.
Postupně jsme z lodi vyjížděli, venku se dostrojovali a připravovali tak na jízdu. Vyjeli jsme z přístavu a vcelku brzy jsme byli na dálnici směr Rakouský Villach. Jak už to tak často bývá, hustý provoz nás roztrhal chtě nechtě na skupiny. Navíc Viktor s ostatníma, kteří bydlí v Čechách jeli na Salzburg a my Moraváci jsme jeli na Vídeň. Na benzínce jsme dotankovali a pak se rozloučili.
Cesta nám ubíhala vcelku dobře i když hlásili, že by mělo v severní polovině Rakouska pršet. A tak se taky později stalo. Velké černé mraky a začínající déšť nás zahnal na čerpačku a museli jsme si zde oblíknout nepromoky. Cestou do Vídně chvílemi pršelo. Ve Vídni jsme se museli proplétat neskutečnou zácpou a jak jsme se ze zácpy dostali, tak přišel silný liják. Nedalo se jet víc než 70 km/h. Asi po patnácti minutách jsme z deště vyjeli a to jsme už byli na dálnici na Brno. V dálce bylo vidět, že na Moravě je pěkné počasí. Aspoň, že tak. Zanedlouho jsme byli v Mikulově a bylo nutno natankovat benzín. Po natankování a zaplacení jsem se hned začal strojit a to mi Toncek a Ivoš říkali, že ještě nejedou, protože chtějí si dát nějaké teplé jídlo. Říkal jsem OK, ale já frčím. A tak se taky stalo. Jel jsem tedy z Mikulova domů sám, až tam na sever …

A to je konec Vážení
viz. fotogalerie

Za obsahem výše uvedeného textu si stojím, za pravopisem už nikoliv !

Stanley