European Bike Week 2008

…tak Faaker je taky za námi, kdo nebyl ať si přečte co jsme viděli, slyšeli, zažili, snědli a vypili. Tentokráte počasí nezklamalo, bylo krásně. V noci si zapršelo a ráno zase sluníčko. První na místo dorazil Ruda z pražského HOGu, náš příznivec a jelikož dorazil autem, tak vezl vše potřebné pro sebe a pobral i něco kamarádům, co jeli na motocyklech. Ne že by Ruda nemohl jet těch pár set km na svém Road Kingu, ale protože si vezl kuchyň a ložnici, tak vzal dodávku a do ní se mu vešel i haryk. Místo pro nás a pro ostravské kluby bylo od ostravského direktora Tondy opáskované, takže už bylo třeba jen od čtvrtka ohlídat, aby to ostatní návštěvníci kempu respektovali. Menší problém byl s Poláky, kteří měli snahu zabrat několik míst. Ale já jako správná “ženská“ jsem jim vysvětlila že tudy cesta nevede, vyhodila jsem je a ještě jsem za to od nich dostala panáka!!! Jen vyhrožovali, že jestli ty oplocené „hektary“ nezaplníme, tak že uvidím. A věřte, že jsme je zaplnili. Když jsme vše tak trochu vybalili, šli jsme sebou fláknout k jezeru, ale po chvíli se ozval hlad. Pak nezbytná honička za odznáčkem a nášivkou, hlavně, „sběratel Randolf“, však víte… Kdybyste viděli ten děs v jeho očích, když se dozvěděl, že odznaky letos nejsou, že jsou pouze ty slosovatelné, myslela jsem, že je budou muset k vůli němu nechat udělat. Po dvou hodinách obíhání všech stánků to vzdal a po pár pivech na to i zapomněl. Potkali jsme partičku z pražského HOGu a domluvili jsme se, že druhý den vyrazíme společně na výlet. Ve čtvrtek ráno dorazil Toffin alias Giorgio s kompletním servisem, cateringem a našemu prezidentovi dovezl – no, jestli měl Ruda v autě ložnici, tak tohle bylo opravdu presidentské apartmá včetně TV. Pak dorazil Pavel Pešta, člen pražského a královehradeckého HOGu. Oba s námi posnídali, pak jsem Toffinovi pomohla s vybalováním, ale to už se blížil čas našeho odjezdu, tak jsme ho tam ponechali osudu, ale uklidnil mě, že je to v pohodě, že to zvládne, je to přece jenom kluk italská šikovná. Společně s Pražáky nás asi 12 motocyklů vyrazilo směr Slovinsko. Tedy nebylo to tak jednoduché… Bo,jak říkají naši milí Ostraváci, polovina odbočila hned u první benziny tankovat, druhá polovina čekala, bo měla natankováno. Později se ukázalo, že někteří si jenom mysleli, že mají natankováno! V té chvíli se prohnal Tony z Prahy a na můj povel „jedem, hele Tony projel“ jsme za ním vyrazili. Jenže Tony nejel na výlet, ale jel si do obchoďáku pro pivko, (měli v akci Plzeň v plechovce za 65 centů, jak jsme se později dozvěděli). Tak jsem sklidila několik „pochval“, prolétli i nějaké lichotky na moji adresu, ale znáte to. Horší bylo mezi těmi stovkami motocyklů co tam projížděly dokola, uhlídat tu naši skupinu. Povedlo se! Tedy Rudolfovi moc ne. Ne, že by je neviděl, ale nasazoval si brýle a než se mu to povedlo, tak nevěděl zda jeli rovně nebo odbočili. Že Vás to nepřekvapuje? Ale vše dobře dopadlo, dohnal je. Po několika km jsme začali stoupat horami, kolem krásná krajina a „úžasná“ silnice, která byla unikátní hlavně tím, že zatáčky byly vydlážděny výhradně z kostek neboli kočičích hlav.To, abyste ten Unfal měli jistější. Nikomu se to ale naštěstí nepovedlo. Větší strach jsem měla o naše haryčky, když jsme zaparkovali u jedné horské hospůdky. Popíjejíc kávičku na zahrádce jsme s mírnou nervozitou sledovali jak se mezi nimi prochází kráva. Tam také jeden z pražských členů suše konstatoval, že má benzín tak na 30km. Měl sice Road Kinga, ale kdyby si někdo myslel, že jako Ruda? Tak fakt ne!Tentokrát to opravdu nebyl on (narážím na příhodu z vyjížďky zvláštní školy z letošního června). Provinilce jsme poslali zpět, užívajíc čerstvého vzduchu a pokoušejíc se tu krávu podojit do Endyho helmy. Ale někde byla chyba, ať jsme dělali co jsme dělali ani kapka. Dokonce jsme zkoumali jestli to není třeba býk, ale zaplaťpánbůh nebyl, neboť ta dojička jsem byla já. Podotýkám, ta dojička ne dojnice! Cesta byla krásná, bez problémů. Krátce po našem návratu dorazila hlavní skupina jak z Ostravy tak z Morávie a bylo veselo. Večer se posedělo, pojedlo, popilo, navštívili nás kamarádi z jiných klubů. President pohostil a poseděl s přáteli z Řecka, s kterými jsme navázali přátelství při své loňské první míli, která se v Řecku odehrávala. Proběhlo pár společných snímečků do památníčků, výměna telefonních čísel, e-mailů. K Janině a Rudolfově smutku nedošlo k výměně odznáčků, protože kamarádi z Řecka přišli, jak to jen říci mírně nevybaveni. Mezitím už se vedle našeho klubového stanu vytvořilo další zázemí, tentokráte pro členy H-DC Ostrava, jejichž doprovodného vozidla se ujala Štěpánka (prý byla vybrána kvůli nejmenším rozměrům svého motocyklu). Ne zrovna v plném nadšení ukazovala jak má svého mazlíka (Kawasaki Er6n) uvězněného mezi dřevěnými lavicemi a sudy s pivem v doprovodném vozidle H-DCO. Naštěstí i v dnešní době se najdou gentlemani a po dvou hodinách jí kamarádi z klubu pomohli mazlíka z pod zásob vyprostit. Když jsem ráno pomáhala Toffinovi vykládat mražák a tahala z něj ty Jacky, myslelajsem si, že je to zásoba pro celý kemp, ale tento večer jsem pochopila, že není a náš štědrý prezident nám šel všem příkladem. Večer se rozpršelo a my nabídli azyl v našem stanu ostravským kamarádům. A že to byl večírek! Někdy už jsem si myslela že stan praskne ve švech. Jedinou nepříjemnou věcí na tomto večeru bylo jen to, že při cestě za námi do kempu, naši příznivci Pes (Radim Pražan) a Kočka (Majka Pražanová), na svém Indiánovi sebou kolem půlnoci asi 5 km od kempu plácli. Naštěstí to odnesla jen brašna, páčka od přední brzdy, blatník a výfuk, zkrátka jenom plechy. Oba aktéři neměli jediný škrábanec, což jsme rádi. Horší už bylo jen to, že oba mokří s pobitou motorkou stáli u vstupu a naši rakouští ochránci kempu je nechtěli pustit dovnitř že už je kapacita kempu vyčerpaná. To šíleně vytočilo našeho presidenta Zdenála a ten se zuřivostí býka podporou Jacka šel vše na bránu řešit. Popisovat jak náš mírumilovný president stojí proti dvěma dvoumetrovým gorilám vysvětlujíc o co jim prý jde že už je nás tam asi 200 lidí a o stan víc nebo míň, vždyť je to jedno. To pánové z ostrahy vyvalili oči, prý jsme měli rezervaci jen pro 30 lidí. Aj jaj no nic, vše nakonec dobře dopadlo. Kočka se Psem spali v suchu to bylo hlavní. To, v kolik, kdo, kam a s kým odešel prosím nevím. Fakt nevím, věřte mi to. A i kdybych věděla, neřekla bych. Leda za pořádnou odměnu, to víte leasing a tak… V pátek ranko jsme byli opět tak akorát při životech, ne však všichni při smyslech. Přišlo nás navštívit pár přátel z jiných klubů, pak jsme šli projít ty všechny stánky. Potkali jsme se se spoustou známých a veselé je, když se 600km od domova se potkáte se známými, kteří od Vašeho domu bydlí 20km. Celý rok si slibujete, že se navštívíte a nic, ale pravidelně se potkáte v St.Tropéz a nebo na Faaker See. Teď už si neslibujeme, že se navštívíme, ale loučíme se slovy „tak za rok zas tady“. To ale asi o něčem i svědčí, já osobně to chápu tak, že ta naše společná láska nás opravdu sbližuje, že díky tomu máme šanci poznat lidi, které by člověk jinak nepoznal, podívat se do míst, kam by se sám nikdo z nás třeba ani nevypravil a to mi na tom našem ježdění přijde naprosto úžasné. Ale zpět na zem. K večeru mě nějak zmohla únava minulých dní a nocí,tak jsem to pěkně zalomila a pokud vím, tak proběhlo nějaké focení (jako každoročně před Campem Anderwald pod taktovkou pražského HOGu). V devět jsem byla přivedena k životu, nikoliv polibkem, ale slovy „nechceš už vstávat?“ Tak jsem tedy vstala. A neměla jsem. S Pavlem Peštou jsme se malinko obuli do červeného vínka, ještěže obchod nebyl tak daleko. Neběhalo se pro jednu lahvinku, ale pro celé kartony. Samozřejmě čistě ze zdravotních důvodů, klouby se nesmí zbytečně přetěžovat. No,Pavle,to snad musel pít někdo s námi,ne? Bylo jídla, bylo pití, veselo až do rána bílého. V sobotu hned od rána se Ruda chystal na vyjížďku pevně rozhodnut, že letos prostě pojede první. Pečlivě oděn, vyleštěné odznaky na vestě, vyleštěný Ruďas (pro ty pomalejší hovorová přezdívka pro Road King), učesaný vlas, ne to vlastně ne, po osmé hodině vyrazil jak do boje. Vyjížďka začínala ve 12hod!!!V deset poslal SMS, jejíž text si nemůžeme nechat pro sebe a připravit Vás o to: „Jsme tady dva cvoci a dva policajti. Do puntíku. Jeden americkém šerif, ale do puntíku“. Tak to trvalo skoro do dvanácti než se přiřítila skupina cca 150 motocyklů pořádajícího klubu a bylo vymalováno. Ale stejně přijel z parády nadšený. Doufáme, že všichni zúčastnění si vyjížďku užili do puntíku Dost lidí se během soboty s námi přišlo rozloučit a odjeli, včetně mého milovaného, štědrého, starostlivého, hodného a dobrotivého prezidenta Zdenála, proč tolik poklon? Protože i když jsme tam zůstali opravdu jen hrstka lidiček do neděle, tak tam ponechal celý catering a veškeré zázemí a nevím jestli to smím vůbec prásknout, ale nic jsme neplatili!!! Zdendo, nevím jestli jsme stihli poděkovat, ale opravdu díky!! Jediné co mě mrzí, že se mě nepodařilo zjistit do odjezdu info o tom, kolik bylo letos účastníků, kolik motocyklů ani kolik Čechů, jen vím, že ve vedlejším kempu bylo vykradeno 5 stanů. Tak zas někdy příště. Prožila, zapamatovala si a napsala Zoja, doplnila Jana, schválil president a Vy se už jen bavte…