Expedice Jesolo aneb klubová vyjížďka do Itálie

Zdravím vás, vy všichni zájemci o naši klubovou historii, tentokrát nás společně čeká pěkná „štreka“, takže doporučuju se pořádně posilnit (kafe tak na půl hoďky, makarony s pravou italskou salsou a pro ještě lepší sugesci plavky a topení zapnout na šestku) a jedeme na to… ..do země pizzožroutů jsme se vydali ve středu 23.7. ráno, počasí se jakš takš tvářilo, nálada byla dobrá, svědomitě jsme občůrávali všechny benzinky , stále očekávali nové a nové spolujezdce a pitný režim i případný deficit spánku (způsobený důkladnou celonoční přípravou na cestu) řešili ruinováním zásob kávových automatů. Na jih jsme razili ve dvou skvadrách, jedna, vedená Zdenálem z Dyjákovic přes Vídeň, Klagenfurt, Graz, Villach, Tarvisio, Udine, Jesolo -camp Silva, druhá nevedená nikým a všemi z našeho house v Protivín city na Dolní Dvořiště, Linz, Salzburg,Villach a od Villachu stejně, jako grupa numero uno. Jeli jsme si parádně až do Alp, tam na nás čekaly deště, mlhy, zima a urychlená šťourání v brašnách, na jejichž dně, úpně zakopané pod vším ostatním se nám válely nepromoky, ve kterých jsme vypadali sice jako formace příšerek Teletabis, ale zato nám pomohly přežít Alpy (a taky rozveselit téměř veškeré děti v okolo jedoucích autech). S nostalgií teď vzpomínám na šestikilometrový tunel, ve kterém bylo úplně zázračné teplo a kde se mi v třiceti kilometrové rychlosti báječně prohřály omrzliny. Až za Tarvisiem jsme mohli s úlevou odložit Teletabise a vystavit modrající končetiny třicetistupňovému blahu. První várka do kempu v Cavallinu (provincie Jesola) dorazila něco po páté, my pomalejší sice kolem sedmé, ale zase už jsme přišli k hotovému, proběhlo vítání, líbání, úvodní drinky, piva, žužulády, stavění stanů, úprky na pláž, skoky do moře i výskoky z moře (teplota demotivující i otrlé členy svazu otužilců Čech a Moravy), pak kolektivní slavení příjezdu, něčích narozenin, volna, pohody …až do posledního Jackyho…dobrou noc cestovatelé. Ráno, něco po sedmé budík zvěstoval, že by bylo záhodno vylézt z pelechů, že hyperaktivní hostící chapter Vicenza už je na cestě. Totiž Bulíkař Martino nás jel vyzvat k prvním společným km napříč severní Itálií (raději jsem našim cestovatelům lehce okleštila délku dnešního runu, původní plán psal o téměř třístech km), každopádně někdy v 9.45 jsme vyrazili směrem Castelfranco veneto, u obce Vedelago se k nám připojil road capitan Alessandro, který společně s Martinem je náš dnešní průvodce. Po rychlém kafi jsme vyrazili na obdobně (bohužel obdobně) rychlý průjezd antickým městečkem Asolo, pak přijeli do obce Canova – nazvaná dle tutaj narozeného famózního sochaře a jeho chrámu na počest církve katolické, před kterým jsme se všemožně srocovali, pózovali a nadšeně se fotili ve všech pozicích a ze všech světových stran. Dále jsme pokračovali přes Bassano del Grappa ( je tam přeslavná likérka na výrobu jejich národního pití, po kterém se taky městečko jmenuje, tam jsme taky od pohostinců vyfasovali jednu koštovní flaštičku, grazie mile ragazzi!!) do městečka Marostica, kde jsme se vrhli jako stádo kobylek na připravené pohoštění, odtamtud do Asiaga na obídek, tam se část mořechtivců odpojila a jela se grilovat do kempu, my historičtí nenažranci se vypravili zpět do Marostica zdolat husté serpentiny k místnímu hradu. Výhled odtamtud se podobal šmírování pána Boha z obláčku, věčně spěchající Fugas na chvíli přestal pospíchat, Langustova spolucestovatelka samým blahem málem padla z cimbuří, Zlatuška zase blaženě uložila Sporťáčka na bůček na šotovině, vzápětí byla ovšem mužskou posádkou po právu jmenována „ jezdkyní expedice“, což nadšeně kvitujeme, fakt se toho nebojí. Před návratem do kempu jsme ještě zaskočili do Bassana na Ponte Vecchio (Starý most) a pivko v místní taverně, když jsou tady na jihu takoví benevolentní k promilím v krvi. V Jesolu pak proběhlo rychlé omytí těla, stejk s chlebem a hořčicí a razilo se do Road baru Gasoline (což je taky klubovna hostícího Chapteru), tam jsme dováděli do dvou do rána, než na nás přišla dřímota a odebrali jsme se z části spát,z části debatit pod klubový partystan. Ráno se bohužel velká část cestovatelů tvářila nadmíru opotřebeně a zastagnovala v účasti na naší druhé společné vyjížďce… Nechali jsme je jejich osudu a v 10.30 vyrazili s Grazianem (zvaným Brivido –ve volném překladu Husí kůže) a spoustou dalších členů chapteru směrem na Rivieru del Brenta, což je promenáda lemující řeku Brentu, okolo které je možné navštívit nejvyhlášenější místní rybí restaurace ( pro fajnšmekry- Al Passo-to doporučuju, Nalin, Da Giorgio atd.). Před Padovou jsme zajeli do Borgoricca, kde byl specielně pro nás rezervován celý restaurant s perfektní kuchyní, milou servírkou a špičkovým anglickým trávníkem, se kterým si notoval především vicepresident a security při odpočinku po obídku. Po cestě se k nám ještě připojilo několik playboyů, kteří se ukázali jako velmi ochotní a sympatičtí společníci(taky se na ně dobře koukalo) a dokonce nejenom my jezdkyně, ale i Toník z nich i místního líbacího rituálu byl natolik nadšen, že svou vášní překvapil nejen sám sebe a nás, ale dokonce i fešné italy. Každopádně zřejmě vykopal zapomenutý jižanský kořen, měl totiž v mezi italskými frendy naprosto dokonalého dvojníka, se kterým pak plynulou ostravštinou řešil, že občas nemusí být nejistý jen otec.. Na večer jsme sfoukli k dealerovi do Vicenzi, kde jsme ulehčili peněženkám a zatížili brašny nákupy vesměs textilní podstaty. Noví známí nás ubytovali v moderním hotýlku nedaleko od prodejny, odkud jsme se kolem osmé večerní přemístili na narozeniny Asistenta Ředitele Chapteru, kam za námi dojel opálenější a odpočatější zbytek našich. Nálada neměla chybu, snad jsme „špagáty“ dostatečně přesvědčili o tom že na exkurzi u nás se neukoušou nudou, nechyběly Jardovy taneční kreace z brakedancu, salsa, dokonce i jinak netančící Fugas hópl na stůl. Mejdan jsme zakončili ranní bagetkou u pojízdného krámku před hotelem, kde jsme zhodnotili expedici jako nadmíru vydařenou a vzájemně si poděkovali za příkladnou reprezentaci. Ráno jsme se i přes obludné kolony dohrabošili do Jesola, těsně před ním v Zlatčině Sporťáčku škytlo prdlo a zhaslo….a nejel..tak ho Rudánek s Vikim a Járou gentlemansky dotlačili do kempu, kde ho začali čile pitvat. Vzhledem k tomu, že pomoc byla v nedohlednu…lépe řečeno na srazu v Bergamu, už to vypadalo že se ubohý stroj i Zlatka povezou na palubě cateringového Transportera, ale stal se zázrak, v době kdy my opalovali těla se Rudánek s Vikim opět vrhli na „mrtvolku“, že by v tom byl čert aby jí neoživili, nakonec škyt prd a byly to zoxidované kontakty,což bylo více než milé a Zláťa hopsala nadšením jako klokan. Na večeři jsme si ještě došli do nedaleké restaurace, pak si poslechli pravou slovenskou cimbálovku, kterou si Gejza během svého působení v kempu ochočil a přesvědčil se převléct do kroje a zahrát nám pěkně od podlahy, aby do nás tem Jack plynuleji stékal. Kámíci s chapteru, kteří měli dorazit měli bohužel po cestě havárii, takže jsme se s nimi rozloučili jen telefonicky a odešli se před štrekou vyspat… …a pak jsme jeli…a jeli….a jeli….až jsme přijeli!!! Pac a pusu Kačkač