Sedm kulí jako v Sarajevu

Začal měsíc květen a je tady naše dlouho plánovaná klubová zahraniční cesta ke středozemnímu moři přes Srbsko, Bosnu a Hercegovinu do Chorvatska.
Celá akce byla vymyšlená ke stému výročí spáchání atentátu na následníka rakouskouherského trůnu Františka Ferdinanda d‘Este v Sarajevu, kde jsme měli v úmyslu navštívit místo zmíněného atentátu včetně jeho muzea.
Pro větší účast členů, kdy nás jelo 17 H-D biků a doprovodné vozidlo jsme se rozhodli vyrazit na tuto jízdu společně, abychom nemuseli na sebe někde dlouze čekat. Sjeli jsme se tedy o den dřív v úterý 6. května na Havlově, kde jsme si rovnou udělali květnovou schůzi.
Probudili jsme se ve středu do celkem chladného, pochmurného rána a po snídani jsme v 8.00 hod. vyrazili směr Brno, kde se k nám ještě někteří připojili a potom nám už nic nebránilo v cestě na Maďarsko. Mraky se protrhali, slunce začalo svítit a byla příjemná teplota pro jízdu.
V Maďarsku jsme navštívili město Mohács ( Moháč ), kde jsme si pořídili společné foto u památníku připomínající bitvu mezi českým panovníkem Ludvíkem Jagelonským s Turky, kdy se Ludvík na útěku utopil v bažině a Turci tak získali Maďarsko.
Potom jsme přepluli trajektem řeku Dunaj a vydali jsme se do Srbského města Sombor, kde jsme měli zaplacený nocleh v hotelu s názvem Villa Kronič.
Po ubytování a nutném osprchování následovala volná zábava, tedy večeře a teplé láhvové pivo.
Druhého dne ráno po snídani jsme se postupně scházeli a připravovali se na hotelovém parkovišti k odjezdu, který byl stanoven na 9.00 hod. Nebe bylo částečně zatažené, ale teplota nám vyhovovala. Úderem deváté jsme se vydali do Bosny a Hercegoviny, kde jsme měli plánovanou zastávku v jejich hlavním městě Sarajevu včetně noclehu v hotelu nazvaném ART.
Projeli jsme pohraničím obou zmíněných zemí, kde dodnes stojí polozřícené domy buďto vypálené nebo rozstřílené samopaly.
Slušné cesty přispívaly k pohodové jízdě a po nutných zastávkách k natankování benzínu a případného občerstvení jsme k večeru po šesté hodině dorazili do Sarajeva na parkoviště zmíněného hotelu ART, který leží v samotném historickém centru města. Po ubytování v dosti slušném hotelu, jakým ART je, jsme si udělali volno a rozprchli se do úzkých uliček plných krámků s různými cetkami, suvenýry ale taky hospůdkami.
Ráno po snídani jsme společně vyrazili pěšky na místo , kde se odehrál atentát na zmíněného Františka Ferdinanda d‘Este. Místo je v podstatě nájezd na most přes řeku, kde se automobil s následníkem hlavy trůnu otáčel a hozený granát ho včetně jeho manželky usmrtil. Také jsme se dozvěděli, že těch kulí nebylo sedm, ale jen dvě, a stačily. Ale pro nás Čechy, odkojené Haškem a jeho Švejkem, to bude i nadále sedm. Tak jsme si tedy udělali pár společných fotografií s klubovou vlajkou na tomto mostě a pak jsme vstoupili do muzea připomínající tento historický akt. Toto muzeum je hned přes cestu naproti mostu. Po zaplacení vstupného 3 EUR jsme si prohlédli několik dobových fotografií, zbraní a pořídili si opět společné fota s přítomnými voskovými figurínami Ferdinanda a jeho choti. Někteří z nás jsme si taky prošli a prohlédli zdejší kostely a chrámy.
Po návratu do hotelu jsme si sbalili věci a o půl dvanácté jsme vyrazili vstříc dalším dobrodružstvím. Tentokrát jsme měli namířeno na pobřeží Jadranu do města Split. Cestou jsme se ale zastavili v historickém městě Mostar, kde jsme se šli podívat a vyfotit na známý most, který je památkou UNESCO. Panovala dobrá nálada, protože počasí nám přálo. Nikde žádný mráček a slunce hřálo. Taky všudypřítomné dobré cesty nám dávaly vychutnat si pohodovou jízdu na svých strojích. Zvláště parádní byla cesta cca 80 km údolím řeky Neretvy, která je motorářům známá jako kultovní a jedna z nejlepších v této části Balkánu. Se zapadajícím sluncem jsme přijížděli do zmíněného města Split. Městem jsme projížděli stále níže směrem k moři až jsme se ocitli na samotném nábřeží, kde jsme měli zaplacený nocleh v hotelu Bellevue.
Před hotelem jsme zaparkovali naše biky a šli jsme se ubytovat. Poté byla vyhlášená volná zábava a vyrazili jsme na večeři a nějaké to pivko jednotlivě či po skupinkách na zdejší promenádu, kde jsou samé restaurace, bary a podobná zařízení.
Ráno po snídani jsme se sešli před hotelem, abychom pořídili společné fotky s klubovou vlajkou s mořem v pozadí a pak jsme si dali ještě dvě hodiny rozchod. Někteří jsme toho využili pro návštěvu blízkého historického centra města a někteří šli jen tak někam na čumendu či nákupy suvenýrů.
Kolem poledne jsme vyrazili od hotelu a s pálícím sluncem v zádech jsme se proplétali ulicemi Splitu směrem ven.
Namířeno jsme měli na sever podél pobřeží na ostrov Pag do města Novalja, kde jsme měli zajištěný další nocleh. Cestu jsme si opět užívali, protože co víc si přát než dobré cesty a hřející slunce nad hlavou.
Někdy kolem šesté hodiny jsme dorazili do Novalji k penzionu Erika. Po ubytování a sprchování jsme šli k asi 200 metrů vzdálenému moři, kde jsme měli rezervovanou restauraci. Tady proběhla poslední společná rozlučková večeře, protože část z nás tzv. Polabané jeli druhého dne brzy ráno domů.
My ostatní jsme si dopřáli ještě jednu zastávku navíc a sice v rakouském městě Graz.
Jinak dobré jídlo, dobré pivo a celkem rychlá obsluha této restaurace bylo skvělé zakončení tohoto dne ale taky celé několika denní výpravy.
Druhého dne ráno bylo slunečno, ale už poněkud větrno.
Takže po snídani jsme se pomaličku sbalili a vyrazili směrem k přístavu, kde jsme se pomocí trajektu dostali na pevninu. Asi po dvacetiminutové plavbě jsme sjeli z trajektu a pak se vydali serpentinami směrem vzhůru na skalnatý kopec.
Až jsme vyjeli na samotný vrchol tohoto kopce, tak se nám naskytl pohled na širé moře. Jak kilometry ubíhali, cesta se dál klikatila po hřebeni skaliska a nám se ztrácel a zase objevoval výhled na širé moře, jeho zálivy a ostrovy. Po nějaké hodině jízdy jsme se od moře definitivně odklonili a frčeli jsme si to na sever, na Rakousko.
V Rakousku jsme si uvědomili, že teplo, které nás po celou naší několika denní cestu provázelo je pryč a je na zváženou, jestli si neoblíknout něco teplejšího. Slabých patnáct stupňů Celsia a černé mraky nevěstili nic dobrého. Středověký hrad, který jsme měli v plánu navštívit jsme hodili za hlavu a jeli jsme do Grazu neboli Štýrského Hradce co nejkratší cestou. Jak jsme se dálnicí blížili k městu, tak lehce poprchávalo. Podle vody na silnicích bylo v městě již po dešti. Po krátkém bloudění jsme našli hotel Kern Baum, kde jsme měli zajištěné ubytování. Zaparkovali jsme naše motocykly pod přístřešek hotelu a pak, než jsme se ubytovali, začalo pořádně pršet. Starý recepční nás uklidnil, když řekl, že tady prší již osmý den. Tento recepční nám objednal taxíka, který nás potom natřikrát zavezl do asi 500 metrů vzdáleného steakhausu, který je součástí budovy H-D dealera Graz. Jelikož byla neděle, tak dealer měl zavřeno.
Objednali jsme si tedy pivo a nějaké ty steaky. Přes okna bylo vidět jak venku hustě prší a obloha byla černě zatažená. To vypadalo na několik dní deště.
Už jen ty velké porce dobrého jídla, které nám obsluha přinesla, nám trošku zvedly náladu.
Déšť neustával a po večeři jsme se opět nechali zavést taxíkem zpět do našeho hotelu a rozešli se do svých pokojů.
Ráno nás čekalo překvapení, když venku byla krásná modrá obloha a slunce svítilo.
Po snídani jsme se rychle sbalili a vyrazili směr Vídeň, protože hlásili po poledni ve Vídni déšť. Chtěli jsme to tedy stihnout před deštěm. To se nám taky podařilo a celou cestu až domů nám slunce svítilo.

viz. fotogalerie

Stanley