Super Rally 2008 Dánsko

Superrally, Dánsko 2008 Zmastit se jak Dán by nám dle obsahu předešlých reportáží docela i šlo i bez nutnosti trénovat v tamních končinách…teď jsme k tomu měli ovšem tu nejlepší příležitost, dánská Superrally byla tou pravou výzvou a vlastně i povinností pro nás „tlačenky“ do federace, tož jsme se ve slušném zastoupení rozjeli za troškou té mezinárodní kultůry… Cesta byla parádní…tedy mimo bolesti veškerých kostí, svalstva i na nerovnostech cesty se natřásající tukové tkáně..a zajisté Vasilovi startovní koupele v kýbli s vápnem, které pak za sebou až do Dánska trousil. Oskar se vyhoupl na oblohu a rozhodl se nám vykompenzovat nevalné počasí z předchozí kapitoly, smažil nás obalené takřka v zimním úboru i naše brašny plné pláštěnek, svetrů, termoprádla a dalších koženejch hadrů do té „severské kosy“. Po prvním úseku cesty – asi 265,51343 km, jsme rozhodili tábor v Drážďanech, kde nám příznivkyně a takmer domorodka Míša se svým chlapem Semmim zajistili vzorný catering, protáhli centrem města-naštěstí nijak vzdáleným-tam kam noha harleyaře dojde- 452m…seznámili s historii, kuchyní, pivem…a Jacka jsme už upalovali chlastat z vlastních zásob. Slabší kusy a zodpovědnější část posádky se odebrala do betlí bez zbytečných keců, nechala u kormidla dobrodruhy, hazardéry a nezničitelné optimisty, kterým zítřejších 800 km po dvou třech flaštičkách Jacka prej bude lépe odsejpat a tak je likvidovali s vervou téměř až do rána.Každopádně v 6.45 se ve většině pokojů rozeřval budík a v 8.00 jsme se rozjeli vstříc těm nemalým zbylým kilometrům.. A jeli jsme přez hory, přez doly, mé zlaté parohy (jéje, to je z jiný pohádky-takže parohy beru zpět)..a ve chvíli, kdy se naše plexi proměnila v souvisle zamoušenou plochu a hustota harleyařů vzrostla z jednoho/km2 na 6/10m2 jsme byli na místě. Trochu jsme se ještě někteří, …..tedy ti kteří se blbě postavili..já a pan vicepresident…zapotili ve frontě u vchodu, za což nás naši vzorní za „čárou“ očekávající přátelé náležitě prokleli a poslali ke všem čertům. Tam jsme ovšem nešli a dobrou náladu ohroženou hodinovým dřepěním až po krk v kůži(a to nejen vlastní) v nesnesitelném vedru jsme rychle zahnali už jen pohledem na plácek, kde prej bydlíme..zatímco se zbytek světa mačkal jak sardinky v bahně a prachu přecpaných kempů, Morávia a pražáci si rochnili na čemsi co připadalo fotbalové hřiště a především ..rochnili se tam docela sami, tomu se říká zasloužený komfortík . I když jsme se celý den vzájemně krmili odvážnýma opileckéjma úvahami a ujišťovali se jak se večer krásně zkulturníme únava si vybrala svou daň a partystan oproti očekávané smršti utichl docela brzy. V pátek se do nás Oskar pustil už od rána a bušil do nás hlava nehlava, Rudu nastřelil nebezpečnou hipeaktivitou, kterou nakazil ještě několik dalších,se kterými se rozjel objevovat misteria Dánska a na exkurzi k nejdelšímu místnímu mostu( dlouhý 33 km),výjimečnému nejen pro svou délku, ale i silnými poryvy větru, kam prý je dobré vysílat na vyjíždku nepohodlné motorkáře, lehčí kusy slítnou do vln jedna radost… Zbytek nás nezničitelných lemer dala přednost odpočinku, Zdenál s Vasilem a Mikim zapluli hned po ránu vymáchat tělo v místních termálech, Viktor, Rohlínci, George a já jsme chytali bronz, toulali se po nákupech, já v průběhu dne kompletovala luxusní serii fotografii s názvem „Spící vorvaň na suchu“, neboli klubový výbor a členská základna 20x jinak… Odpoledne jsme se dočkali navrátivší se grupy kamarádů, kupodivu v plném počtu – přez mostík se evidentně neprolítli a nebo tady někdo pěkně krmil..Společně s nimi jsme se vydali taky trochu odmočit několikadenní zapařeninky. Večer byl plodný, vyslechli jsme koncertík jakéhosi „rokenrolového“ bandu, při poslechu se zmastili jak dáni a předváděli udivenému publiku valašskoostravské taneční kreace. V našem partystanu netančící většina taky slušně potáhla, na návštěvu dorazili i řádně prolustrovaní přátelé z ostravského klubu, dokonce i vedlejší muzikální, téměř nepřetržitě pějící pražský stan doběhl na kukačku, Lary opět „oslavil narozeniny“ a společně s posledním panákem nám doslova vypadl ze stanu, zem se zachvěla až nám poskočila whiska ve skle a plachta se za ním majestátně zavřela…jako v Jurském parku.. Jinak se vlastně nic převratného nestalo, každopádně nás čeká prezidentský meeting a večer pak losování o hlavní cenu-motorku Harley-Davidson, tak už jsme se předběžně dohodli jak to provedem, až jí vyhrajem. Ráno v 7.45 jako každý den poletoval Čiko táborem a řval, že je 7.45 ať se prej hovada líný neválíme a vstáváme.Odvlekli jsme se pro luxusní snídaničku, zaregistrovat se na meeting, pak s Rohlínkem na lov fotografií unikátních mašinek. Na meeting jsme se Zdenálem, Viktorem a zástupci pražského klubu vydali těsně před polednem k hlavnímu vlezu do areálu. Tam na nás čekali špičkově klimatizované busíky(v tom hicu to člověk sakra ocení), do kterých jsme vhopkali a vyrazili na velet hezky jako ve školce. Koukali jsme z okýnek na domečky, stromečky, zahrádky… společně s Čikem jsem žasla zrovna nad jednou nááááádhernou zahrádkou a na celej autobus nadšeně řvala jak bych právě tam chtěla bydlet…o pár vteřin později jsme zjistili, že to byl hřbitov…No co, dříve či později…radši později!!! Meeting se konal v malé hospůdce přímo u moře, vedro bylo k zbláznění, na pláži se opaloval pár sličných místních roštěnek a s podivem sledoval ekipu funících, supících, fousatých, chlupatých a pupkatých…hezounů až po zuby v odznacích a kůži, vlečících se samozřejmě v úhledné formaci. Za okamžik se jeden nadšený chlupatý, fousatý hezoun odpojil a ladným skokem se snesl přímo mezi ony překvapené koc, já jsem onu fotogenickou situaci s nadšením kronikáře dokumentovala ze všech úhlů. V hospůdce jsme se políbali se starýma známýma z Irska, rozdali i dostali letáky, vyslechli řeč starosty Frederizie i zhodnocení letošní superrally z úst prezidenta dánského klubu, výsledek ovšem stojí za zapsání: 17 800 motorek do soboty, 10.00 hod!!! Jinak se v podstatě nic neobvykle důležitého neprojednávalo, všichni si děkovali, přáli, dávali i brali dary, usmívali se na sebe upřímně i strojeně, pak už nám dali najíst a napít ať jim tam v tom hicu nezhebnem, nahnali nás jak „kury“ zpět do autobusů a hibaj chlastat… já v tom frmolu v buse zapomněla foťák, což mě nadmíru nakrklo, ale holt smůla,byl v čoudu, hlavně mě mrzela ztráta vzácné fotodokumentace, především seriálku „spící vorvaň na suchu“…achjo, když jsem ho obrečela, tak jsme se odebrali ještě se zlehka se vyčáchat do lázní, ze kterého mě při mém dnešním pešku vyprovodili pro veřejné pohoršení hned co jsem se ponořila po kotník do vody,prej mám na dánské poměry málo patrné plavky..připomínka, že včera jsem se ve stejně nemravném balení ráchala hlava nehlava nebyla nic platná(taky dost dobře nechápu koho jsem mohla pohoršovat, když bazénem pluli jen chlupatí, fousatí a pokerovaní vesměs hroši,občas nějaký ten mrož, které spíš pohoršoval fakt, že mám vůbec něco na sobě, než naopak)..rezignovala jsem a odplula do šatny, tam ale den debil pokračoval, jak na potvoru jsem musela něčím nasrat docela těžkokalibrážní ladysclub, rochnící se ve sprchách a málem dostala naklepáno…a to jsem na sobě neměla ani žádnej provokující support…co k tomu dodat, leda kdo uteče vyhraje. Po večeři a před odchodem na závěrečné slavnostní slosování, které jsme se domluvili že vyhraje Ruda, jsme se vypravili utratit poslední love a kupodivu na poslední chvíli člověk objeví vždycky nejlepší věci. Při losování nastala neomluvitelná chyba, úplná nehoráznost, místo Rudy vyhrál nějakej ochmířenej šampón dánskej, kakraholte!!! Pak ještě jedenkrát náš partystan praskal ve švech, ale klidněji než jiné večery protože… …je neděle ráno a nás už čeká balení švestek,mě ještě marné shánění ztraceného foťáku, uklízení, loučení, skok na stroje a odjezd nach Hause. Tentokrát jsme se potrhali na tři skupiny, první zmizel za obzorem Vasil s Mikim a Stenlim, za nimi Zdenál s Tonym a několika dalšími spěchateli, kteří to mastí třistazmísta a chtějí cestu zmáknout za den. To naše langsamparta ve složení Viktor, Rohlíčci, Romeo, Šloskovic ..no a já.. jsme se v klídečku vykutáleli někdy v deset, zvolili variantu cesty sice delší, zato méně schůdnou, večer skropili vínem v hotýlku „u tisíce trabantů“, tohle vozítko snad námi všemi zažité na vlastní kůže tam opravdu čumělo z každého rohu…místním i hostům jsme sice asi trošku pocuchali konzervativně poklidnou atmosféru a trošku i „andělskou ikebanu“ (no trošku se mu ulomilo křídlo, zalepila jsem ho orbitem bez cukru a drželo!) Další den jsme dorazili vedrem a potem skrápěných posledních 400 a já se při zaslouženém gaučingu pustila do těchto memoárů……. …….ale freundi, příběh má happy end!!! Nějaký pátek poté, jednoho krásného jitra nalézá Viktor ve schránce naditou obálku, koukáme do ní jako blázni, protože z ní se na nás leskně moje sice potracená, ale netknutá fotodokumentace ve stříbrném tělíčku mého foťáčku, a pak že dobrý lidi vymřeli, kdepak, dobrej člověk ještě žije!!!! Tak díkes klucíííí dánský……