XVII. HOG Rally

Ahoj Jani posílám sice se zpožděním, ale přeci, tak s tím zas nějak nalož…. Lago di Garda!!! Jo tak s tímto místem bude spojena spousta příjemných vzpomínek. 24.9.2008 jsme měli sraz na čerpací stanici v Rudné, a ani jsme přesně nevěděli kdo přijede. Já jsem jela z Hradce Králové s Milošem a Erikou autem. Jeli z Jablonného, a jelikož Miloš brnkal kdesi venku za povětří na kytárku a ofouklo ho, naložil svého Haryka do dodávky, a tudíž mě mohl alespoň na ten kousek přibalit. Přesně v devět do Rudné přifrčel Fugas a se slovy: „Na nikoho se nečeká“ zase odfrčel. Asi za deset minut dorazil Ruda se slovy: „Ty Říčany fakt hrozný“ (všichni ho známe). Dal si kávu, připustil, že když se budu slušně chovat, tak můžu jet s ním a právě v té chvíli dorazili Čermákovi z pražského HOGu a tak jsme v sestavě 1ks auto a 2ks H-D vyrazili směr Rozvadov, Mnichov, Brener a Itálie. Čermákovi nasadili rychlé tempo (150km/hod. a více), ale byla před námi daleká cesta a počasí nevěstilo nic dobrého. Zastávka pouze na tankování, rychlou kávičku a zase se jelo. Za Mnichovem začalo pršet, vydrželo to až za Insbruck. Bylo to hodně nepříjemné, všude samý náklaďák, od nich gejzíry vody, Čermákovi ale neslevili, tak že nám trochu ujeli, ale pokračovali jsme s Milošem a jeho autem dál. Miloš měl v autě navigaci, Rudova navigace seděla za ním. Celou cestu (více jak 800km) jsme se pořád drželi spolu pohromadě, ale před Veronou (cca 40km před cílem) jsme se nějakým nedopatřením ztratili. Ale protože jsme věděli, že na telefonu je Pavel Pešta, který vše už několik týdnů dopředu zajistil, zavolali jsme mu a on nás navedl, čekal na nás na recepci kempu, zařídil nám zaregistrování, mě hned sprdnul, že nemám s sebou členskou kartu HOG (ještě jsem si nezvykla, že ji mám, stálo mě to +40EUR) a navedl nás k naší mobilní buňce, ve které jsme měli ubytování. Díky Pavlovu včasnému zajištění se Ruda nemusel bát o svůj odznáček. Pavel jel o den dřív, protože v tom krásném počasí se chtěl projet Alpami a popřípadě si zalyžovat na ledovci, ale když zjistil, že sníh není, vzdal to a čekal nás čekal v kempu. Když jsme se zabydleli a usedli ve společenské místnosti, Ruda chca se pochlubit svým fotoaparátem, jal se nás vyfotit. Bylo mu divné, že se všichni tak smějeme, jenže on se koukal do objektivu a my na displeji viděli jeho oko. Prostě Ruda!!! Ale asi po 15ti minutách Milošova školení nás Ruda přeci jen vyfotil. Protože se Pavel o nás všechny tak bedlivě staral a vymýšlel programy, tak si vysloužil přezdívku „taťka“. Večer jsme nedbali únavy z cesty a vyrazili na koncert a za pivkem, a tak, však víte. Potkali jsme tam partičku z Prahy Víťa, Endy, Payda a Bohouš z Budějic. Každé setkání s krajanem v daleké cizině je milé. Dohodli jsme si na druhý den setkání na společné foto. Já jsem dlouho nevydržela tak jsem šla zalehnout, ale Rudlu nám zase museli přivézt, bo netrefil!!! Ráno chlapci vyrazili pro trička a odznáčky a my s Erikou na procházku k jezeru. Poseděly jsme na molu a trochu nás zklamalo, že jezero je mělké a voda taky nic moc, ale panorama, příroda a vše kolem naprosto kouzelné. Před polednem jsme vyrazili na projížďku kolem jezera. Najeli jsme asi 180km a všichni jsme se shodli, že to byla jedna z nejhezčích vyjížděk. Po jezeře se prohánělo vše co se jen může na vodní hladině a taky nad ní prohánět. Čluny s lyžaři, surfy, jachty, plachetnice, pak někdo s padákem na nohou surf, něco se mi ani nepodařilo identifikovat. Mezi tím vším, labutě a nějací ptáci (racek, kormorán, volavka… a co já vím). Projížděli jsme městečky na pobřeží jezera, tunely ve skalách, kde jsme chtěli, tam jsme zastavili. A také bychom fotili, kdyby Rudolfovi v jeho novém foťáku nedošly baterie!!! Večer jsme se vrátili příjemně naladěni. Protože výlet se vydařil, ne jen díky počasí a tomu, že nás, „taťka Pešta“ bezpečně vedl, ale díky tomu, že bylo na co se dívat. A když v té vší kráse ještě všude potkáváte tisíce Haryků… . Večer opět za, „kulturou“ a pak posezení u chatky. V sobotu jsme se vstáváním nijak nespěchali; „taťka“ naplánoval výlet do nedaleké Verony, v klidu jsme posnídali, a pak zašli s kluky z Prahy pořídit společné foto k jezeru. Verona je krásné město, samozřejmě jsme krom jiného navštívili dům Romea a Julie. Klasik by zajásal, kdyby viděl Rudolfa v plné zbroji pod balkonem Julie. A ještě víc by zaplesal, kdyby ho slyšel jak říká: „Pojďte už někam, já mám žízeň a hlad!“ Poobědvali jsme ve Veroně a pomalou procházkou městem jsme se vrátili ke strojům a do kempu. Při cestě zpět trochu zradila „taťku“ technika v podobě navigace a při sjezdu z dálnice jsme malinko dělali kolečko, ale asi na potřetí, jsme se trefili. Když jsme se vrátili odešel se Rudolf koupat do jezera a vrátil se s tím, že asi budou muset jezero vypustit, protože v něm ztratil náušnici. Situaci zachránila Erika, sdělením, že ve stánku viděla náušnice, a tak Rudla sobě zakoupil jinou a bylo vše jak má být. Jezero plné vody a Rudovo ucho zdobila náušnice, takže jeho image neutrpěla. Na neděli jsme dohodli odjezd na osmou ranní a tak jsme vyrazili v devět!!! Ale i to byl úspěch!!! Cesta domů byla provázena sluníčkem a těch 860km jsme ujeli za krásných 9hod. Celkově lze hodnotit výlet do Itálie jako velice zdařený, i když samotný sraz nebyl ničím vyjímečný a bylo tam velice, velice draho. Vstup + ubytování v kempu cca 160EUR!!! Pivko 5EU!!! Jo, to se na nás motorkářích vydělává. Máme sedět doma u bedny a bylo by, že?! Viděla, zažila a napsala Zoja, která Vás všechny moc zdraví a těší se na setkání s Vámi